kapitola: větrný Wellington

Kia Ora,

v letadle z Aucklandu do Wellingtonu seďte napravo. Tak to alespoň radí názory internetu, že prý budete mít výhled na Mount Taranaki, nejznámější sopku Zélandu. Potvrdit to nemůžu, z okna jsem viděla hlavně mraky.

Přistávali jsme za obrovských turbulencí, tedy za správného uvítání do největrnějšího hlavního města planety. Wellington není moc velký, z letiště do centra se busem dostanete asi za dvacet minut. Ona necelá půlhodina mi ovšem bohatě stačila na to, abych si město, ve kterém jsem se plánovala usadit, zprotivila.

Něco mi zkrátka říkalo, že Wellington nebyl pro mě. Tohle město mi všichni dopředu vychvalovali jako nejhezčí město Zélandu, jako město umělců a blízké přírody a dobrého kafe. První dojmy se ale od mých velkých očekávání podstatně lišily. Šedo, větrno, chladno, prázdno, nehezky, na ulicích spousta bezdomovců a podivných lidí, kteří měli podle slibů diskuzí na sociálních sítích zůstat v Aucklandu. Čím víc jsme se blížili centru, tím víc jsem doufala, že se něco změní. Bohužel ne.

Na hostelu v dívčím pokoji pro dvě jsem našla smradlavou a asociálně vypadající spolubydlící. No, bylo mi hodně ouzko.

Chtěla jsem si dát rychlou sprchu a jít se projít, než se setmí. Doufala jsem, že se třeba nakonec nadchnu a poupravím si názor. Z krosny jsem vyndala hygienu, ručník, tričko na převlečení, ještě jsem potřebovala džíny. Nemohla jsem je najít. Začala jsem se batohem prohrabovat, přehrabovat, všechno z něj vyhazovat... Džíny nikde. Znovu a znovu jsem se snažila přijít na to, kde by mohly být. Moc variant neexistovalo. Krosna, ale tam nebyly. Malý batoh, ale tam taky nebyly. Ledvinka, ale zas tak zoufalá, abych se podívala tam, jsem zase nebyla já. No a pak taky mohly zůstat v hostelu v Aucklandu nebo v letištní hale v Aucklandu, kde jsem obsah všech svých zavazadel přebalila kvůli váze snad desetkrát.

Byla jsem tak naštvaná. Že se mi to město nelíbí, že mi smrdí pokoj, že se moje oblíbené lehké nové modré džíny s mým nejlepším hnědým vintage páskem válejí někde ve městě, které se mi tak líbilo a kde svítilo sluníčko a kde jsem měla fajn voňavé spolubydlící.

Ale přes to všechno jsem se nerozbrečela. S obrovským sebezapřením jsem potlačila všechny smutné emoce a řekla si, že si teda místo večeře půjdu koupit nové džíny. Prudce jsem vstala od krosny a moje oči přistály na palandě. Tam, vedle neprozkoumané ledvinky, ležely moje milované džíny, které jsem si pravděpodobně vybalila jako první a ve zmatku všech pocitů na ně zapomněla. A to byla ta chvíle, kdy jsem se na Zélandu poprvé rozbrečela.

Druhý den jsem v botanických zahradách chtěla natočit, jak moc fouká, ale málem mi uletěl telefon. Tak uvidím, kam mě nakonec wellingtonský vichr odvane.

Kat.eřina