kapitola: bílý dům u pláže

Kia Ora,

Z letadla jsem toho moc neviděla. Trochu Číny, spoustu moře, tmu. V jednu chvíli dokonce i hvězdy, což se mi za letu ještě nikdy nestalo. Bylo to někde nad Papuou Novou Guineou. A taky jsem zahlédla malé nepatrné jedno jediné světýlko právě na nějakém tamějším ostrově. Možná to byl maják, nevím. Svítil tam sám uprostřed ničeho. V tu chvíli celé letadlo spalo, do rozbřesku zbývala hodina, do palubní snídaně dvě, do příletu na Zéland tři. A mně začalo být ouzko. Napsala jsem si svůj první minidopis, který si zatím nechám jenom sama pro sebe. Byl plný pochybností, stresů, strachů. V kostce to byl výčet jednoho velkého CO TO SAKRA DĚLÁM. Nejpalčivější úzkost samozřejmě pocházela z faktu, že mi doma utíká jedna celá řada StarDance.

Hned vzápětí jsem si ale vypsala i seznam důvodů, proč jsem se rozhodla jet. A jsem ráda, že tu jsem. Právě teď v tuhle chvíli. Ty jednotlivé položky si taky nechám pro sebe, prozradím jenom jednu. Chci se tu pořádně rozepsat, což se mi právě plní a snad to vydrží. Vlastně to je ten hlavní důvod, proč jsem jela. A i sám o sobě by stačil.

Přistání v Aucklandu jsem si zromantizovala dopředu pečlivě vybranými songy. Takže když mi Natasha Bedingfield zpívala, že zírám na prázdnou stránku příběhu a že moje kniha začíná právě dnes, dotkla se kola letadla země a já se najednou ocitla na druhé straně světa.

Poetika se ve mně držela rovných pět minut. Pak jsem bohužel s hrůzou zjistila, že jsem si doma zapomněla z peněženky vyndat dědovy kamínky z camina. Takže do země, která má jedny z nejpřísnějších celních pravidel vůbec, která vám zakazuje dovézt i třeba jen pitomé jablko, která vám s klidem vyhodí turistické boty, pokud na jejich podrážce najde miniaturní smítko trávy, tak do téhle země jsem si já přivezla dva šutry.

Vůbec jsem netušila, co dělat. Mohla jsem je vyhodit do odpadkového koše, ale moje srdce nemohlo. Mohla jsem je propašovat, ale moje úzkost nemohla. Takže jsem udělala to, co umím nejlépe. Začala jsem panikařit. Došla jsem k Maorské bráně, před kterou si všichni, turisté i místní, sundali boty a pečlivě z nich vyklepávali miniaturní v podstatě neexistující kamínky. Sevřela jsem ledvinku s peněženkou se šutry a pokračovala dál k pasové kontrole. Ze samého stresu jsem zcela přehlédla vlajku Evropské unie, nabádající k pouhému naskenování pasu a okamžitému vstupu do země. Místo toho jsem se postavila do fronty pro všechny ostatní národnosti. Zde jsem strávila asi patnáct minut, než si mě v davu všimla paní v uniformě. Zeptala se, odkud pocházím. Namyšleně jsem si myslela, že si ona myslela, že jsem třeba Australanka nebo Britka, a s falešnou skromností v hlase ji ujistila, že opravdu patřím do fronty, do které jsem nepatřila. Vzala si ode mě pas, lehce iritovaně pronesla "í jů" a ukázala na vlajku EU.

Naskenovala jsem pas, kamera naskenovala mé červené trapností ohořelé tváře, byla jsem za hranicí. Vyzvedla jsem krosnu a málem se pod její tíhou převrátila. Došla jsem k celní kontrole, postavila se na konec její hodinové fronty. Začala jsem přezkoumávat velikost zavazadel všech cestujících, co vypadali, že stejně jako já přijeli právě na Working Holiday víza. Jejich batohy se zdály být podstatně lehčí než ten můj. Šedesát minut ve frontě jsem tudíž strávila sestavováním imaginárního listu všech zbytečností, které jsem měla nechat v Praze. Hezky jsem si zanadávala. A když se mě na konci fronty celník zeptal, proč jsem si na tak těžké zavazadlo nepůjčila vozík, abych ho nemusela po letišti tahat v ruce, nenapadlo mě mu říct nic jiného, než že jsem si vozík nepůjčila, protože jsem prostě fakt tak blbá.

A rovnou se mu přiznala k těm kamenům. Oba talismany mi nechal. Jestli se tak rozhodl na základě mé ohromné krosny, mého hereckého zdůraznění, že kamínky mám pro štěstí od prarodičů, nebo faktu, že podobné oblázky na celnici ve skutečnosti nikoho nezajímají, se nikdy nedozvím. Zkrátka mě pustil. Nezkontroloval mi ani turistické boty, ani dostatek financí, ani vytištěná víza, ani cestovní pojištění, nic. Tak moc mě drobnohlednou prohlídkou všechny přípravné emaily od imigračního stresovaly a on nechtěl vidět ani ty stupidní výpisy z banky, které jsem si ještě ráno před odletem jela vyzvednout na Zbraslav. A zrovna, když mě ten nezájem místních celníků chtěl namíchnout, došla jsem k poslední části kontroly, k očuchání psem. Bylo to takové štěně. Očividně jsem se mu zalíbila. Očividně ze mě cítil bratrova psa. Takže ve finále mi krosnu prošmejdili od bot až po zubní nit. Načež řekli jen: OK.

A byla jsem na Zélandu. Stay tuned :)

Kat.eřina