Když se přede mnou budeš zavírat, tak ničemu nepomůžeš. Nic tím nespravíš, nic tím nezlepšíš. Víš to stejně dobře jako já. A stejně mě ignoruješ, stejně mezi nás stavíš zeď a odmítáš mě k sobě pustit.

Sedím tak blízko. Kdybych natáhla ruku, zlehka by přistála na tvé tváři, kde by zůstala, dokud bys konečně neulevil první slze. Dokud by sis konečně nepřiznal, že sdílet bolest pomůže víc, než předstírat, že žádná není.

Jenže kdybych k tobě tu ruku natáhla, ty bys mě odehnal.

Koukám na tebe, jak koukáš před sebe. Na televizi, co hraje pořady, které nemáš rád. Ovladač v ruce, lokty složené. Mikina s kapucí, kapuce přes hlavu.

Co bych měla udělat? Co bych měla říct? A co když se chci prostě jenom toxicky probojovat dovnitř? Někam, kam mě ještě nejsi připravený pustit. Jenže co když mě tam nepustíš nikdy?

Jak mám vědět, kdy ti nechat prostor a kdy odejít dřív, než se tvoje úzkosti promění v moje?

Budeš někdy komunikovat? Rozbrečíš se někdy? Zbouráš jednou tu zeď, za kterou mě teď házíš?

Nebo mám odejít?

Jsme u tebe na chatě, zabalení v dece. Koukáš na mě tím jiskřivým pohledem Romea i Casanovy. Vyprávíš příběhy, které máš tak rád. Poslouchám je, ale vnímám jenom tebe. Tvoje oči, jak se lesknou ve tmě. Tvoje rty, co patří mně. Tvoje hruď, nádech a výdech. Přinášíš klid, jaký jsem ještě nezažila. Oheň v krbu praská. Dolej mi vína. Zůstaňme takhle už napořád.