Vila Chã, 5. října 2023

Buen Camino,

nakonec jsem nemohla dospat, tak moc jsem se těšila. A taky jsem tak moc vyšilovala. Ve tři ráno mě chytla panika, strašně mě totiž rozbolely kyčle. Kdybyste se někdy chystali na pouť do Santiaga, tak nedoporučuju dva dny předtím spát na rozkládacím gauči, co se rozkládat nepřestává, ani když už člověk spí. Podložila jsem si nohy polštářem a snažila se nemyslet na to, že cestu začnu kulháním kvůli už tak geneticky nedokonalým kyčelním kloubům.

Vstala jsem dvacet minut před budíčkem a odešla čtyřicet po původním plánu. V sámošce na rohu jsem si koupila banán. Potkala jsem postarší pár z Aljašky a padlo první Buen Camino.

Pak jsem se vydala na cestu. Trošku jsem obešla pravidla. Správně byste měli startovat u katedrály, jenže cesta vedla kolem mého hotelu, a tak jsem prostě vyrazila rovnou. Nejvíc mě bavilo, že mi to vůbec nevadilo. Moje cesta, moje pravidla.

Šlo se krásně. Celých pět euforických minut. Pak jsem potkala dvě poutnice. Byly pomalejší, určitě ťapaly chudinky už asi hodinu od katedrály a level mojí energie je musel pěkně naštvat. Jenže potom to štvalo mě, protože jsem je měla furt v zádech. A ta záda mě navíc začala bolet. Dvacet minut jsme se kolébaly v zástupu, jak tři kačenky. Každá jsme se asi bála, že si navzájem vyfoukneme postel v albergue (tedy v ubytování pro poutníky, ale o tom později).

Říkala jsem si, jestli takhle fakt půjdu celou pouť. Že někoho budu dohánět nebo že se budu bát, že někdo dožene mě. A vtom jsem uviděla dětské hřiště a na něm houpačku. Batoh, který už v tu chvíli dostal přezdívku slon, letěl k zemi. Šla jsem se houpat. Nejlepší rozhodnutí celého dne.