A tak jsem se rozhodla přejít na centrální cestu. Z mého ubytování ve Vila Chã jsem vyšla zhruba před osmou. Po jedenácté jsem pod mostem ve Vila do Conde řekla uslzené sbohem zátěži, která byla jak fyzická tak psychická, ačkoli nebyla ani v mém batohu ani v mojí hlavě. Ale o tom vám povím třeba až někdy jindy.

Důležité je, že jsem už pak pokračovala jen a jen sama, se svými vlastními myšlenkami a pocity a puchýři (teda takhle, zatím žádný nemám, to je co!).

Centrální cesta je pro mě lepší. Potkala jsem jenom pár lidí, všichni se na mě mile usmáli, ale prostě mě jen nechali jít. Šla jsem podél silnice, přes most, kolem malého vodopádu. Cítila jsem kravince a dala si čokoládový croissant. Připadám si taková víc schovaná a připadám si líp.

Na ubytování v Rates jsem poznala o šest let staršího kluka z Anglie a o šest let mladší holku z Austrálie. Šli jsme na cider a povyprávěli si celé naše životní příběhy. Ale na cestě už se možná ani nepotkáme.

A teď už musím spát, dneska to bylo emočně docela náročný. Trochu se mi i stýská. Chvíli jsem ani nevěděla, proč to vlastně jdu. Ale pak jsem si řekla, že to jdu proto, protože můžu. Protože mám zdravé nohy, které mě tam dovedou.

Takže až vám tenhle dopis pošlu, hezky je namažu a poděkuju. A zítra mi snad dovolí ujít o pár kilometrů dál, abych se mohla soustředit na ty další, a podstatnější, důvody, proč tuhle cestu podnikám. Je jich spousta, jenom si na ně musím zase vzpomenout.

Děkuju za čtení!

Kat.eřina