V infocentru jsem dostala novou mapku, tentokrát pro centrální trasu. Spolu s razítkem mi ji dal takový fešný milý Portugalec. Až mi bylo líto, že musím ujít ještě pár kilometrů a nemůžu se ubytovat ve zdejší albergue. Padlo pár vět a úsměvů, pak jsem si potřebovala odskočit. U zrcadla jsem přemítala, jak se s fešným milým Portugalcem rozloučím, a potom v myšlenkách odemkla dveře od toalet, zabrala za ně... nešly otevřít. Znovu jsem sevřela kliku, znovu se do nich opřela, zase nic. Do žil se mi vlila panika. Začala jsem ťukat. Začala jsem bouchat. Začala jsem bušit. A najednou se dveře zvenku otevřely - sunutím. Za nimi stál fešný milý Portugalec a koukal na mě jako na hodně velkou blbku. Vykoktala jsem asi milion obrigado a snažila se to uhrát na sluníčko a těžký batoh. A pak z města Barcelos vystřelila jak ta babička v šátku.

Celkem to dneska bylo 27.2 kilometru. Zatím můj rekord, ale jednou bych chtěla pokořit 30. Ačkoli ujít stejný počet kilometrů jako je venku stupňů možná není nejlepší nápad. Asi počkám, až začne pršet.

I když jsem o tom dneska přemýšlela - proč se vlastně toužím tak rychle posouvat v cestě. A jako jo, částečně si chci něco dokázat a mít z těch kilometrů dobrý pocit. Ale na druhou stranu neměla bych si právě spíš užívat každý den, co jsem na cestě, a nesnažit se ten cíl co nejvíc uspíšit? Je to taková metafora i pro život. Ať už doma či na Caminu, musím se ten motor naučit trochu krotit a tu cestu si prostě jenom užít.

Ale uvědomila jsem si dneska jednu věc, a sice jak skvěle jsem byla na cestu připravená. Mám parádní batoh (díky mami a babi, že jste mě přemluvily, abych si ho koupila), mám parádní boty (díky mami a tati, že jste mě přemluvili, abych si je nechala), mám dostatek krému na opalování a ledvinku jako opravdový turista. Nic mi nechybí, ničeho nemám přebytek (kromě termosky, která už v Rates čeká na nového majitele). A jde se mi dobře. S každým kilometrem cítím menší nutkání podepírat rukama popruhy batohu. A je to super pocit, pozorovat, jak se ty kilometry ceduli od cedule krátí.

Taky jsem zjistila, že připravená byla i moje hlava. Zatím (klepu, ale mám z toho dobrý pocit) nejsem nějak extra unavená nebo nespokojená z celkového nepohodlí. Zároveň ale zatím nemám pocit, že bych byla na cestě k nějakému zásadnímu uvědomění. Dokonce jsem si dneska pustila první podcast, protože to chvíli už byla docela nuda.

Večer mi ale nad pizzou řekla spolubydlící Němka, že tahle cesta je plná všech možných emocí. Že to není jenom o radosti z vnitřního naplnění, že je to i o smutku a o frustraci a o nudě. A že se pak v cíli všechno spojí a bude z toho nějaký celek. Ale že teď se tím trápit nemusím.

Tak se tím netrápím. Radši se těším na snídani, budu mít zbytek dnešní pizzy. Takhle my si na Caminu žijem.

Mějte hezkou neděli,

Kat.eřina