Ponte de Lima, 8. října 2023

Buen Camino,

ráno jsem nemohla najít boty. Hledala jsem ty krásné tmavé černé se zářivě oranžovými tkaničkami. A pak mi došlo, že moje jsou ty smradlavé, zaprášené do šediva a písčita. Taky všude nacházím spínací špendlíky - na ručníku, na tričku, na ponožce. Vždycky se ráno na batohu usuší, já je přes oběd jen sbalím, a večer se divím.

Dneska se šlo blbě. Něco v hlavě tentokrát nesepnulo, podcasty padly čtyři. A měla jsem hlad. Nějak mi totiž nedošlo, že je neděle, tudíž bude po cestě skoro všechno zavřeno. 23.4 kilometru jsem překonala na jednom dílku pizzy, dvou pastéis de nata a Kinder Buenu. V jednu chvíli jsem na stromě za plotem uviděla švestku a chtěla ji utrhnout. Ale řekla jsem si, že bych tím pravděpodobně porušila všechny poutnické zásady. Švestku neukradneš, hlad rozchodíš. Na Portugalce nadávat nebudeš, ačkoli ze všech okolních zahrad cítíš nedělní rybu na grilu a slyšíš cinkat skleničky s vínem.

V posledních kilometrech mě zastavil jeden postarší pán a automaticky na mě začal mluvit německy. Pak byl zmatený, že rozumím, když jsem z Česka. Já se ho ptala, odkud z Německa pochází, a on odpověděl, že je Portugalec. Tak jsem srazila obočí s otázkou, proč na mě teda mluví německy. On na to, že Svatojakubskou cestu chodí nejvíc Němců, tak to vždycky rovnou zkusí, aby ohromil. Tentokrát se netrefil. Ještě mi ale mile nabídl vodu. Překonala jsem nutkání optat se, zda by raději nevykouzlil schnitzel und kartoffeln.