Camino, den 5
Tui, 9. října 2023
Buen Camino,
a hola od poutnice, která dnes vyměnila pastel de nata za churros. Hola ze Španělska!
Nacházím se ve městě Tui hned u portugalsko-španělských hranic. Dva státy tu dělí hodina času a most, který jsem dnes se slzami v očích přešla. 35 kilometrů jsem zvládla za deset hodin. Jsem na sebe pyšná. Zítra se za to snad nebudu nenávidět.
Ale postupně. V šest mě vzbudil poutnický závod, jehož vítězem se stává ten, kdo nejrychleji zabalí svůj spacák a odpochoduje do tmy (v Portugalsku svítá až po sedmé).
Každopádně mě už tyhle ranní paniky nebaví. A dneska jsem na to snad naletěla naposledy. Z albergue jsem se vydala v zástupu dalších poutníků zhruba okolo sedmé. Bylo kolem mě tolik lidí, že jsem si připadala skoro jak ve frontě na Everest.
V jednu chvíli jsem za sebou táhla asi deset poutníků. Vyšli jsme kopec a vysvitlo sluníčko. Bylo tam krásně. Tak jsem se zastavila a všechny pustila před sebe. Od té chvíle se mi šlo parádně.
“Big mountain” byl prostě větší kopec. Vystoupat tu nejtěžší část trvalo asi patnáct minut, nakonec to nebyla žádná hrůza. Byla to krása! Cesta vedla především lesem, tedy ve stínu. A z přírody tu mám radost úplně největší. Fotky to tak krásně nezachytí, ale nějaké vyberu a pošlu. Zatím to byl opravdu ten nejhezčí den celé pouti.
Do plánované albergue v Rubiães jsem dorazila asi v půl dvanácté. Ale vůbec jsem se nechtěla zastavit. Prostě jsem chtěla jít dál a dál a dál.
Těch důvodů bylo několik. Hlavní byl samozřejmě ten, že se mi chtělo. Ale taky jsem se potřebovala trochu odtrhnout od poutníků, kterými jsem se v posledních dnech obklopovala. Byli to všichni milí a zajímaví lidé, takže doufám, že se třeba ještě v cíli setkáme. Jenže teď jsem se prostě cítila tak nějak zavedeně a o tom pro mě tahle pouť není. Proto jsem radši všem utekla. No a tím třetím důvodem bylo, že jsem věděla, že kdybych se zastavila, myslela bych na to, jak v Praze právě v tuhle chvíli probíhá casting na princeznu, na kterém já chybím. Tak jsem radši šla, abych ty myšlenky zahnala.
Ke konci dne už to bylo trochu trápení. Vyšla jsem z lesa a čekalo mě několik kilometrů na rozpáleném chodníku, než jsem dorazila do portugalského města Valença. Jelikož jsem si s sebou místo kšiltovky zabalila čepici (znovu připomínám, v říjnu jsem čekala podzim), neměla jsem si čím přikrýt hlavu, tak jsem si na batoh přišpendlila ručník a schovala se pod něj. Můj stín pak poněkud nepříjemně přípomínal zarostlého Forresta Gumpa při běhu Amerikou.
A potom kolem mě prošel nějaký pán a řekl, že prý mám ty nejkrásnější vlasy, jaké kdy viděl. A mě napadlo, že teda asi korunu nepotřebují. Jinak si odteď musím pamatovat, že nejlepší účes mám po 35 kilometrech ve 32 stupních, když jsou vlasy slepené do copánku a minimálně pětkrát denně polité vodou, pak jenom před večeří rozpustit a je to.
Celkově jsem dneska viděla spoustu dalších znamení. Samé pětky a osmičky na brankách (což jsou moje oblíbená čísla), dneska jdu svůj pátý den, minula jsem obchod s dětským oblečením, který se jmenoval Nina (a tak bych jednou ráda pojmenovala svoji dceru). No prostě těch znamení bylo mraky, záleží, čemu věříte.
Já věřím, že mi někdo seslat takhle pěkný den, abych věděla, že mám být přesně tam, kde jsem - někde na cestě, ne v Praze na castingu.
A tímto bych to pro dnešek ukončila. Zítra je taky den. Modlete se za mě, abych dokázala vstát.
S láskou,
Kat.eřina
No a protože k původním třem čokoládovým croissantům přibyl nakonec ještě čtvrtý, řekla jsem si, že na pastel už stejně nemám chuť, a rozhodla se ten most do Španělska přejít ještě dnes. Hrozně jsem se sem těšila. Jednou jsem tu strávila měsíc života, a tak to pro mě bude navždycky milované speciální místo. A přivítala jsem se tu tortilla de patata k večeři (tu jsem tenkrát jedla snad každý den, je to ohromná nostalgická bramborová dobrá omeleta). Dala jsem si k ní cider a strávila úplně první večer na pouti jen sama se sebou.
