Dostala jsem certifikát s počtem ušlapaných kilometrů. Oficiálně mi hlásí 240. Podle telefonu jsem ale za posledních deset dní nachodila 293.6 (do toho se samozřejmě počítá i vzdálenost bez batohu a v pantoflích, takzvaně na cider a zpátky).

Moc jsem si to užila a už teď vím, že někdy v blízké době půjdu znovu. Jinou trasu, třeba ani ne takovou, která povede do Santiaga. Ale přízviska poutnice se vzdávat nehodlám.

Portugalská cesta mi ukázala, že kilometry ujdu, že batoh unesu, že spát v hostelech zvládnu (víceméně, míra mé odolnosti se odvozuje od přítomnosti štěnic). Takže po fyzické stránce splnilo Camino svůj účel.

A tu vnitřní, spirituální, ezo-cvoklou, jakkoli-ji-chcete-nazvat stránku zatím ještě úplně zpracovanou nemám. Dneska to moc nešlo. Šlapání, vyřizování certifikátu, panika kvůli hostelu, panika kvůli letence domů, a pak zas ten cider a až moc dobrého španělského jídla.

Zítra je taky den. Mám teď v Santiagu dva na odpočinek, domů letím v pondělí v noci. A má pršet, takže uzávorkování snad půjde snadněji.

Jestli na nějaký závěr přijdu, tak se s vámi o něj podělím, ale asi spíš až osobně, však se brzo uvidíme. Cesta skončila a spolu s ní i dopisy. Moc děkuju, že jste četli a třeba i díky mapě poutničili se mnou.

Tenhle Camino deník bych chtěla uzavřít myšlenkou, kterou má pouť začala. Ten nápad jsem dostala, když děda odešel. Mělo to být takové rozloučení se s ním. Poutníci s sebou na Camino nosí kamínky za ty, kteří už pouť jít nemohou. Taky jsem s sebou dva měla, vybrala je babička v Radotíně na zahradě. Strávily se mnou dva měsíce v Rakousku a pak se celou cestu houpaly v mojí ledvince. Na konci Camina je mají poutníci zanechat u kříže v Santiagu. Zatím jsem si nenašla, kde přesně stojí, ale mohla bych to udělat zítra.

Jenže. Večer jsem se spolu s novou kamarádkou Němkou a novou kamarádkou Španělkou zúčastnila mše za poutníky. Moc jsem tomu nerozuměla a moc jsem tomu nevěřila, ale přeložila jsem si to do vlastního agnostického jazyka a uvědomila jsem si, že moje cesta vlastně asi nebyla o loučení se, ale naopak o pochopení, že je děda pořád se mnou (s námi). To všechna ta znamení. A celkově pocit, že jdu správným směrem. Takže ve finále tu ty kamínky nechávat nechci. Přivezu je zpátky a vrátím zase na zahradu. Budou se moct před ostatními chlubit, že viděly oceán.

Tak. 🖤

Kat.eřina