Caldas de Reis, 12. října 2023

Buen Camino,

dneska jsem poutnicky zhřešila. Veřejný albergue jsem totiž vyměnila za soukromý hostel. Je tu bazén a moje postel má záclonku, vlastní poličku, vlastní lampičku, vlastní zásuvku. Připadám si jako v paláci.

Ten bazén bodnul. Nepotřebovalo ho ani tak tělo jako spíš hlava.

Šlo se blbě, víceméně celý den. Je tu mraky miliony houfy poutníků. Ale upřímně to poutníci vlastně ani nejsou. Je to takhle:

Celá portugalská trasa vede z Lisabonu do Santiaga. Většina lidí si ji zkrátí z Porta, jako třeba i já. Ale k tomu, abyste v Santiagu dostali certifikát, že jste Camino ušli, musíte mít našlapáno minimálně 100 kilometrů před cílem. Spousta poutníků tudíž začíná až v Tui (tajuplné španělské město na hranicích), protože zkrátka z časových důvodů nemohou jít déle. Ve Španělsku nás je tak celkově víc. Zároveň se tu skoro v každém větším městě pojí jiné trasy. Do Santiaga míříme všichni. To bych brala, s tím jsem počítala.

S čím jsem naopak nepočítala jsou takzvaní batůžkáři. Tak jsem si pojmenovala skupiny třeba třiceti výletníků, které tu jsou jako zájezdy z Ameriky, Brazílie, Španělska, odevšad. Nesou si jenom batůžky, protože velké tašky se jim vozí, a na každém rohu se fotí.

Batůžkáři mě s prominutím pěkně štvou. A ještě víc mě s🖤rou cyklisti. Ti totiž nemají zpravidla žádný náklad a ještě se vezou. Pouštějí si nahlas hudbu a prosviští kolem vás, aniž by je napadlo zpomalit. Jako chápu to, chodících je nás tu zástup, takže kdyby zpomalili, do Santiaga by nedojeli.

Zkrátka dneska mě všichni a všechno frustrovalo. Batůžkáři, cyklisti, fronty na záchodech, odpadky v lese, i Španělé, kteří se na tom všem snaží vytřískat co nejvíc peněz, a tak si předsíně přestavují na restaurace, za záchod účtují euro, za čokoládové Cornetto tři. Zároveň od rána všichni stresovali, že nebude dost postelí.

Tak jsem si koupila předražený cornetto a zabookovala si hostel s bazénem.

V albergue postele skutečně nebyly. Když jsem po 23 kilometrech a 500 metrech dorazila do města Caldas de Reis, albergue i ostatní hostely měly vyvěšenou tabulku completo = plno.

Hostel jsem si zamluvila i na zítra, bude mojí poslední zastávkou před Santiagem. Ráno můžu odcházet až v 9, takže si přispím a nechám všechny odejít. A díky tomu, že se nebudu stresovat kvůli ubytování, se mi snad půjde líp.

Musím se to naučit, všechny ty okolní nepříjemnosti vytěsnit. Bude se mi to hodit při konkurzech a před natáčením. Jak mi radila jedna známá česká herečka, musím si umět udělat vlastní vnitřní soukromí.

Ale dneska to fakt, fakt nešlo. Protože když vám na louce uprostřed duchovní poutě někdo předá letáček s výhodným poutnickým menu za 12.50, připadáte si jak na Staromáku, a ne jak na cestě do Santiaga de Compostela.

Čím víc se cíl blíží, tím víc se kouzlo vytrácí. Zítra se snad zase objeví. Prostě je to cesta, jednou nahoru, jednou dolů. Mám před sebou dva dny a hodlám si je užít. Nebo je využít k lekcím vnitřního soukromí.

Tak či onak, přeju krásný poslední pracovní den do Prahy!

Kat.eřina